top

Současná hra musí mluvit i o minulosti

říká Petr Halberstadt, herec Národního divadla v Brně

 

Petr Halberstadt ( 34 ) působí od skončení herectví na JAMU v činohře Národního divadla v Brně. V souboru není žádným nováčkem, přesto v minulé sezóně patřil k příjemným „objevům“. Zejména pro roli Valena Connora v McDonaghově Osiřelém západu.

 

LN: V roli Valena jste předvedl výtečný výkon, který zastínil vaše předcházející, byť i velké role. Čím to bylo?

 Sešlo se všechno dohromady: kvalitní text, tým lidí, osobnost režiséra a ještě došlo k zvláštnímu energetickému napojení všech těchto částí do sebe. Kolečka zapadla.

 

LN: Osiřelý západ je hra blízká coolnes dramatice, v níž otcovražda je nicotná epizodka. Je to však také hra o banalizaci násilí. V čem je pro vás téma hry a postavy silné?

 Důležitým momentem je i to, že hru napsal kluk, který je stejně starý jako já a mluví současným jazykem. Nemyslím na množství vulgarismů, co používá, spíš jde  o to, jak pojmenovává témata, kterými se zábývají lidé v mém věku. McDonagh je výjimečný talent, rád bych dělal některé jeho další hry.

 

LN: V čem se například liší vaše pojetí Valena od postavy z inscenace Osiřelého západu, kterou hraje pražský Činoherní klub?

 Bavil jsem se s Markem Taclíkem, který hraje Valena v Praze, a shodli jsme se, že se Osiřelý západ dá dělat na mnoho způsobů a každý bude jiný. Jde o hledání identity člověka v dnešním světě, je to hra o tom, jak pojmenovat city. O hledání lásky, která je někde uvnitř skrytá a je přehlušena vulgárním slovníkem a násilím. O hledání boha. V naší inscenaci jsme víc psychologizovali, i když jsme to měli od režiséra Vajdičky ze začátku zakázáno. Postupně jsme se všichni zamilovali do svých postav, a ty začaly přiléhat jako oděv potápěče.

 

LN: Neměli jste obavy, že tradiční diváky by inscenace mohla zaskočit?

 Zásadní problém v Mahenově činohře, který zde byl a pořád přetrvává, je spoléhání pouze na tu generaci, která sem už pravidelně chodí. Mahenku chápu jako veřejnoprávní divadlo, které by mělo hrát pro co nejširší vrstvu diváků. Ve skutečnosti, ale nedokáže oslovit generaci třicátníků a inscenace, které nejsou pro střední a starší generaci, neumíme prodat. Osiřelý západ se potácí na hranici před stažením, ale když ne něj přijde někdo z mých vrstevníků, stejně třeba na Emillii Galoti nebo na Treperendy, je příjemně překvapen a zaskočen tím, jaké divadlo se také v Mahence hraje. Potřebovali bychom oslovit mladší diváky a neztratit ty současné.

 

LN: Jaké další současné texty a režijní osobnosti vás přitahují?

 Co se týká režisérů, asi bych chtěl dělat s Ondřejem Sokolem. Na něm mě fascinuje pružnost a živý kontakt se současným divadlem, kterého je schopen. To mnohým lidem chybí. Je schopný sednout do letadla, podívat se v Londýně na poslední McDonaghovu hru, přivézt ji, přeložit… Mě zajímá především jak se hraje divadlo v západní Evropě. Zároveň bych chtěl, abychom do současné tvorby uměli promítnout naši minulost. Mrzí mě, že se zapomíná, co tady bolševici napáchali. A bojím se, že generace mé dcery, které jsou teď čtyři roky, bude, až vyroste, házet volební lístky komunistům.

 

LN: Neuvažoval jste nikdy alespoň o odskocích do jiného typu divadla?

 Baví mě hrát pro šest set lidí. Rád si odskočím do „našeho sklepa“, na Malou scénu. Jinak mě opravdu baví být na velkém jevišti. Je to náročnější hrát stejně věrohodně pro třetí pořadí i první řady.

 

LN: Být na velkém jevišti a přesto nebýt vidět. Vaše kolegyně Zuzana Slavíková, je výtečná herečka, kterou většina lidí zná jako moderátorku televizní soutěže… Jaké jsou vaše ambice.

 Kdo říká, že nechce být známý, tomu nevěřím. Je to starý problém Brna: je tady velký tvůrčí potenciál a zůstává nevyužitý. Točí se zde televizní inscenace, ale brněnské herce nikdo neobsazuje, protože je nikdo nezná. To je začarovaný kruh. A hranice? Ty určuje, řeknu-li to surově, moje hypotéka. Nejsme na tom tak, aby herec nemusel dělat věci, které nechce.

 

LN: Neláká vás z tohoto pohledu komerčnější prostředí, například Městského divadla, které teď otevírá novou scénu?

 Mě připadá absurdní stavět divadlo tímto způsobem ( nová scéna Městského divadla stojí ve vnitrobloku ). Divadlo vždycky bylo také ukázkou architektury, tohle je postavené na hlavu, divadlo v zahradě, divadlo, které nikdo neuvidí. To je jako postavit letní kino a promítat za bílého dne. Navíc Národní divadlo má tradici a historii, která mě přitahuje.

 

Kateřina Bartošová