top

JSEM  RÁD, ŽE  U  TOHO V TUNISKÉ  POUŠTI  MOHU  BÝT

 

říká herec Národního divadla v Brně Petr Halberstadt

 

S rodilým Liberečákem Petrem Halberstadtem se dá dlouze bavit nejen o jeho lásce k divadlu a k irskému dramatikovi McDonaghovi. Vždy to jsou příjemná setkání Je to prostě člověk nejen zábavný, ale i sečtělý. V Mahenově divadle hraje od roku 1993 a diváci jej mohli spatřit jako Valmonta V nebezpečných vztazích, Mlynáře v Lucerně či Francka v Maryše, hraje porotce číslo 10 ve Dvanácti rozhněvaných mužích, generála Irriguu v Takové ženské na krku, Maurice v komorní komedii Terasa, Duvala v Manon Lescaut a mnohé další velké role. Nejvíce mu snad učarovala postava Valena Connora z irského dramatu Osiřelý západ.  Petr Halberstadt byl vybrán režisérem Václavem Marhoulem, aby si zahrál ve filmu Tobruk, který se začne natáčet v Tunisku počátkem letošního září. 

 

Jak ses vlastně dostal k roli ve filmu Tobruk?

  Především bych to nenazval rolí. Spíše se zúčastním na projektu s názvem Tobruk pod ideovým vedením režiséra Václava Marhoula. Vzniklo to tak, jak si myslím, že by to mělo vznikat a stává se to již snad jen v pohádkách. Režisér se přijel podívat na divadelní představení na základě toho, co viděl, mě do toho filmu obsadil.

Bude to tvoje první filmová role?

  Hrál jsem již ve filmu s názvem Stůj nebo se netrefím. Jednalo se vlastně také o válečný snímek, byť to byla parodie na válku.

Tobruk se bude natáčet v Tunisku. Toto téma je ti nějakým způsobem blízké?

  Mnoho let se zajímám o dějiny druhé světové války a zároveň to beru jako obrovskou satisfakci vůči bolševikům a vůči naší společnosti v tom, že tam byli chlapi v mém věku a mladší, kteří nasazovali svůj život v poušti za nějaký pojem jako je svoboda, demokracie, byť to může dnes vypadat nabubřele nebo hloupě. Nicméně tak to bylo. Takže to mne těší obzvláště. Také mám radost, že film točí Václav Marhoul, kterého si velmi vážím za jeho názory a občanské aktivity a za jeho lidské kvality.

Ve filmu máš hrát postavu praporního lékaře. To je skutečná postava?

  S režisérem jsme se jednou bavili o postavě vojenského lékaře a režisér Václav Marhoul najednou vytáhl deník tohoto praporního lékaře doktora Fürtha. Deník získal od vnuka, který když se z tisku dozvěděl o přípravě Tobruku, vyhledal režiséra a dal mu tyto cenné zápisky. Václav mi části deníku četl a bylo to neuvěřitelné přenést se do doby čtyřicátých let, do tehdejší atmosféry.

Václav Marhoul slibuje hercům, kteří budou od září natáčet v tuniské poušti, krev, pot a slzy. Toho se nebojíš? Jak dlouho tam budeš?    

   Kolegové, kteří mají velké role, tam budou asi tři měsíce. Já osobně mám natáčet pouze čtrnáct dnů a myslím si, že určitý vojenský režim, který bude při natáčení panovat, mi trochu prospěje. Pobytu v poušti bude ještě předcházet asi týdenní ostrý vojenský výcvik ve Vyškově.

 Režisér Marhoul je činný v dobrovolných vojenských zálohách. Jaký je vlastně tvůj vztah k armádě?

  Mám díkybohu antibolševickou výchovu a také díky množství literatury, kterou jsme přečetl,

vím, že za první republiky důstojník československé armády byl pojem, že to byl někdo. Bohužel soudruzi nám trochu tyto pojmy zdevalvovali a začali jsme se na ně dívat trochu jako na lampasáky, na zelené mozky. Nyní mám ale trochu pocit, že se to vrací tam, kde to má být, k určité prestiži tohoto povolání. 

Vraťme se ještě k připravovanému filmu Tobruk. Role lékaře je ti bližší než třeba role nějakého vojáka, který přímo bojuje proti  Němcům?

    Především chci zdůraznit, že je to malá role. Spíše účast na projektu beru jako prestižní záležitost. Je to pro mne jakási satisfakce, třeba z toho důvodu, že se Václav Marhoul jel dívat po divadlech, viděl ty lidi živě hrát a na základě toho je obsadil. Také je důležitý ten duchovní rozměr scénáře. Jsem prostě rád, ani ne tak z toho důvodu, že v tom budu hrát, ale hlavně  proto, že u toho v tuniské poušti mohu být, že uvidím, jak to všechno vzniká.

Film Tobruk  bude zachycovat období boje našich nejlepších lidí proti jedné zhoubné ideologii, která postihla dvacáté století. Po ní přišla jiná ideologie, která se bojovníkům od Tobruku, letcům z Anglie i vojákům z východní fronty odměnila vyhazovy z práce, kriminály a dokonce i popravami. Jak vnímáš totalitní ideologie, které tak dramaticky ovlivnily téměř celé dvacáté století?

  Jak jsem již řekl, zajímám se o druhou světovou válku, o období nacismu a samozřejmě také dobu komunismu. Nemohu se dost dobře vyrovnat, jakým způsobem se s tím vším „vyrovnala“ naše společnost, nemohu se na to dívat. Nenávidím ideologie či hnutí, které prosazují své myšlenky formou násilí. Ať jsou to fašisté, komunisté, skinheadi. Paradoxní je, když půjdu na náměstí Svobody a začnu tam hajlovat, tak mne seberou. Pokud ale začnu zpívat Internacionálu, tak budu vnímán jako nějaký recesista. Ten nepoměr je z mého pohledu nepochopitelný a společensky velmi nebezpečný. Mám sedmiletou dceru a jednou jí budu velmi těžko vysvětlovat, že byly fronty na toaletní papír, že se nesmělo svobodně cestovat a vyslovení vlastního názoru mohlo taky znamenat vyhazov z práce nebo dokonce i kriminál.       

Režisér Marhoul tě viděl v představení Osiřelý západ. V tomto drsném dramatu hraješ jednoho ze dvou bratrů. Ta role ti evidentně vyhovuje. Proč?

 Sešlo se tam více faktorů, které do sebe zaklaply jako strojek švýcarských hodin. Za prvé hru napsal Martin McDonagh, který je ročník 1970 jako já. Navíc je políbený od Boha. Je to člověk, o němž se říká, že je novodobý Shakespeare . Opravdu ten člověk na co sáhne, to se mu podaří. Shodou okolností někdy loni či předloni napsal scénář a natočil si krátký film a dostal za něj Oskara. Zážitkem při nastudování Osiřelého západu bylo rovněž setkání s režisérem Slovenského národního divadla a profesorem na VŠMU Lubomírem Vajdičkou. Je to velký umělec a znalec lidské duše. Samozřejmě v neposlední řadě to semknutí s těmi kluky, kteří se mnou v  představení hrají. Role Valena a vůbec celé představení mi velmi vyhovuje.

Zazářil jsi také v konverzační komedii Jean-Claude Carriera Terasa. Hraje se ti lépe v Redutě než v Mahence?

   Mám rád práci v Redutě. Je výborná především z toho důvodu, že je to komornější práce s menším počtem účinkujících. Tím je to  intenzivnější, citlivější a nějakým způsobem se v Redutě daří. Tím ovšem nechci říci, že bych nehrál rád na hlavní scéně Mahenova divadla. Naopak V brněnském Národním divadle, kde působím od roku 1993, se prostě cítím velmi dobře.

Jsi mladý člověk, máš před sebou ještě mnoho rolí. Jakou roli by sis chtěl zahrát?   

   Samozřejmě, že nějaké konkrétní představy mám, ale nerad bych je ventiloval, abych to nezakřikl. Pokusím se tedy odpovědět alespoň snad s vtipnou nadsázkou: Čekám, co pro mne napíše dramatik Martin McDonagh.    

To je určitě vtipné. Když pomineme prestižní účinkování ve filmu Tobruk režiséra Václava Marhoula, se  kterými režiséry bys chtěl v budoucnu spolupracovat? Myslím spíše na divadelních prknech.

   Teď, když děláme tento rozhovor, právě zkoušíme opět v Redutě novou hru. Ta komedie se jmenuje Švédský stůl. Já v ní hraji roli uzeného krájeného lososa. Tuto hru naspal a zároveň režíruje současný český dramatik David Drábek, který je stejný ročník narození jako já a Martin McDonagh. Podobně jako v Osiřelém západu, to bude opět generační setkání i s Petrem Bláhou a Klárou Apolenářovou, novou to posilou našeho souboru. Navíc to je moje první zkušenost, kdy se setkávám s dramatikem, který si svou hru zároveň i sám režíruje. My těm postavám vdechujeme nějaký jevištní život a zároveň u toho bude dramatik, který ty postavy vlastně porodil.  

Vystudoval jsi herectví na brněnské Janáčkově akademii muzických umění. Bylo tvým cílem hrát v kamenném divadle nebo jsi pošilhával po malých scénách, které jsou populární zejména mezi mladými lidmi?   

   Rozhodně ne. Mahenovo divadlo pro mne tehdy bylo nedosažitelnou metou. Já jsem šel studovat vysokou školu s tím, že pokud jí úspěšně dokončím, tak budu hrát u nás v Liberci v divadle F.X.Šaldy, pokud mne tam přijmou. Divadlo, ve kterém působím již čtrnáct sezón, umožňuje dělat a znázorňovat velké emoce, velké příběhy, které patří do tohoto divadla. Povinností tohoto divadla je tyto příběhy předávat lidem. Jestli se to daří méně či více je již jiná otázka, věc širší diskuse. Mahenka je jedno z nejkrásnějších divadel, pak ještě vídeňský Burgtheater a možná Národní divadlo v Praze. (smích)

To se bude brněnským čtenářům určitě líbit. O nějaké malé scéně jsi prostě neuvažoval.

  Já jí tam ale samozřejmě mám.  Jednak  hrajeme klasický, velký repertoár, kdy mohu z jeviště oslovit diváka, který sedí někde nahoře ve třetím pořadí a ta emoce se k němu donese. Na druhou stranu jsem měl vždy možnost jít hrát na Malou scénu.  S Igorem Barešem a s Jirkou Pištěkem jsme hráli například Výhybkáře, což byla úžasná anglická hra nebo jsem na Malé scéně hrál Satana ve hře Účtování v domě božím. No a dnes je to samozřejmě Reduta.

V těchto dnech se v tisku objevila informace, že bývalý prezident Václav Havel napsal novou hru, kterou má uvést pražské Národní divadlo. Chtěl by sis zahrát v některé hře Václava Havla?

   Mahenova činohra uváděla kdysi Havlovu hru Asanace.Bylo to výtečné představení, které myslím režíroval Peter Scherhaufer. Nebyl jsem tehdy ještě v angažmá. Abych byl ale zcela upřímný, nejsem nějaký zarytý obdivovatel dramatiky Václava Havla.

Jako bývalý a dlouholetý kulisák Mahenky nemohu vynechat jevištní techniku. Existuje nějaký podstatný rozdíl mezi dnešními kulisáky a stavěči kulis z doby před listopadem 1989?

  Zažil jsem jevištní techniku před listopadem v libereckém Divadle F.X. Šaldy a techniku na počátku mé herecké dráhy v Mahence. Také tito lidé formovali můj vztah k divadlu. Mám trochu dojem, že v minulosti nejen herci, ale i jevištní technika měla k divadlu lepší, niternější vztah. Byl to tehdy jakýsi ostrůvek svobody. Bohužel si myslím, že dnes pro velkou část lidí je to dnes jen džob a je jim jedno, jestli budou sedět v supermarketu za kasou nebo budou nosit kulisu třeba na Osiřelý západ. Možná, že se ale mýlím. 

Pocházíš z Čech, ale od dob studií na vysoké škole žiješ v Brně, tedy na jižní Moravě. Co máš raději pivo nebo víno?

  Samozřejmě, že miluji víno, to jste mne naučili tady vy. A musím přiznat, že jsem byl docela dobrý žák. V Liberci jsem pil skutečně jenom pivo a ani dnes se ho nezříkám. Když jsem přišel do Brna, tak jsem poprvé zažil něco děsného — ohříváčky na pivo. Přitom pivo musí být studené, musí mít říz jako křen. Na druhou stranu i v Čechách jsem dříve zažil chuťové koma po požití toho čemu tam tehdy říkali víno!

 

Kristián Chalupa